Jak začít? Po těch osmi měsících si na vše detailně rozpomenout bude asi trochu oříšek. Teď už totiž zůstává jenom krásná, hřejivá vzpomínka 🙂
Předně musím říct, že jsem člověk, který důvěřuje přírodě a jejím zákonům a také svému tělu. Už po těch víc jak třiceti letech vím, jak funguje, jaké má možnosti a limity. Také vím, že zplodit, porodit a vychovat další generaci je smysl lidského života. A funguje to tak už tisíce let.
Takže když jsem otěhotněla, byla jsem moc šťastná a přijala to s naprostým klidem. Podstoupila jsem všechna lékařská vyšetření, protože jsem byla zvědavá a zvlášť ze začátku jsem si potřebovala být jistá, že je všechno v pořádku. A pak jsem sbírala informace, četla porodní příběhy – dobré i zlé, koukala na porodnice, četla reference, hledala alternativy, koukala na standardní postupy, dívala se na videa “se vším všudy”, koukala na lékařské nákresy těhotných útrob, cvičila lehkou verzi jógy a užívala těhotenství i s nevolnostmi, dýchavičností, pálením žáhy, bolestí v tříslech, prvními pohyby. A napojovala jsem se na miminko.
Pak se ozvaly holky Petra s Katkou z porodjekrasny.cz jestli bych nechtěla navštívit jejich kurz. Okamžitě jsem souhlasila a začala studovat co to vlastně je ten hypnoporod, abych tam přišla náležitě našprtaná. Nejkrásnější bylo, že do toho všeho šel Vojta se mnou. Není to samozřejmost a já sem za to moc vděčná.
Díky kurzu, který jsme navštívili na konci 34. týdne, jsem si hlavně uvědomila tu obrovskou sílu celého porodního procesu a taky obrovskou důležitost sdílení a informovanosti. Takhle, ve výsledku je to prostě hlavně o té hlavě. A ta se mi po kurzu naplnila obrovským sebevědomím, zodpovědností, respektem a pozitivní energií. Fantastickej koktejl :-)Za Vojtu mluvit nechci, ale myslím si že i on pak trošku změnil pohled na porod, jako na strašidelnou, krvavou a bolestnou záležitost.
Cvičení. Udělala jsem si takovou pozitivní nástěnku naproti posteli. Takže jsem se každé ráno, i ty bezesné noci, koukala na pozitivní obrázky- naše fotky s břichem spolu, automatickou kresbu kterou jsem prostě jednou z nějakého vnitřního pnutí namalovala a obrázek který jsme dostali na kurzu. Taky jsem zkoušela dýchat jak nás učili a cvičila jsem s Aniballem. To moc doporučuji, připravila jsem totiž svojí hlavu a tělo na to co se vlastně bude dít a jaký to je asi tak pocit. Jelikož jsem technický antitalent, nezvládla jsem si stáhnout meditační hudbu, kterou jsme dostali od holek z kurzu. Ale nahrála jsem si Dorotky první monitor srdíčka a Vojta (šikula) z toho vytvořil takovou ambi-hudbu, kterou jsme společně poslouchali a komunikovali s břichem. Afirmaci jsem neměla, na to jsem prostě moc pragmatický člověk.
Porodnice. Moje představa nebyla hned úplně jasná, ale jedno jsem věděla. Na základě zkušeností kamarádek, internetových diskuzí a různých referencí, Praha ne. Mám rodinu v Plzni a tak jsem váhala mezi FN Lochotín, nemocnice u Mulače a Rakovník (kamarádka tam rodila měsíc před mým termínem a byla naprosto spokojená- porod těžký, jinde by ji řízli a tady jí dali prostor a důvěru- takový přístup jsem hledala). Všude jsme se byli podívat, hodně jsme to s Vojtou diskutovali. A nejklidněji jsme se cítili v Rakovníku, byť je ta nemocnice architektonicky strašidelná a bez neonatologického oddělení, lidsky byla nejlepší. Že se něco může pokazit jsme věděli, akceptovali a brali s respektem, ale nijak jsme tu myšlenku neživili, jakože “coby kdyby”.
Porod. Jak už jsem zmínila, začal 11 dní po termínu, v pátek před pondělní hospitalizací. Poslední den 41.týdne 🙂
Ten den jsem byli na poslední kontrole. Děloha byla naprosto klidná, nález nulový, miminko mělo úplně pravidelný, klidný tep. Odjížděli jsme smutní, nervozní že se furt nic neděje a místo domů, kousek od Plzně, jsme vyrazili na chalupu. Co už taky 🙂
Najednou jsem ucítila potřebu být sama, v lese v přírodě. Bylo horko, den se chýlil ke konci, šla jsem a šla a pořád mluvila. Pojmenovávala jsem svoje strachy, křivdy, vztek a obavy, varianty, schopnosti, neschopnosti, plakala jsem, racionálně se napomínala, až jsem si, vyčerpaná, na kraji louky sedla na zem a pozorovala západ slunce. Vedle mě se válel oblázek ve tvaru srdce (fakt, mám ho doma), vzala jsem ho, žmoulala a započala rozmluvu s holčičkou ve mně. “Pojď už ven, neboj se, moc se na tebe těšíme, jsme připravení, přece nikdo nechceme aby nám do toho zasáhla medicína.” Najednou mě celá ta atmosféra (matka příroda) uklidnila- vše je tak jak má být a bude. Neboj se. Důvěřuj si…! Zvedla jsem se a šla na chalupu. O půlnoci začala odtékat plodová voda, malinko. Ale v sobotu přes den byl zase klid. Volala jsem do porodnice, řekli že pokud nejsou stahy, můžu v klidu přijet až kolem deváté večer. A tak jsme výletovali, jedli zmrzlinu, máčela jsem nohy v rybníku. Odpoledne se před hospodou pořádaly haluškové hody a zasloužilé maminky vyprávěly své porodní příběhy a radily hlavně klid a žádný stres. Večer se pořád nic nedělo- žádné stahy, žádná voda a tak jsme si řekli že to přes noc ještě vydržíme a uvidíme. Pustili jsme si film “Vzhůru do oblak” a já se smála. Smála jsem se tak že najednou cítím, jako bych se počůrala a dál to teklo. Začala jsem se nervózně těšit. A tak jsme se zabalili, rozloučili se s tchýní a vyrazili. Na benzínce volám do porodnice a služba mi líným hlasem říká- že když to vydrželo až do teď, můžem přijet až ráno. Byli jsme trochu naštvaní, ale vlastně jsme souhlasili, co bychom dělali v porodnici. A tak jsme se zase, za hurónského smíchu Vojtovo maminky, vrátili na chalupu. Noc byla klidná.
Ráno už jsme oba říkali že tohle laškování už není možný a rozhodli se opět zkusit metodu- jak jsme tě dostali dovnitř, dostaneme tě ven :-). Pak jsme posnídali. Začala jsem luštit křížovku a po chvilce břicho ztvrdlo, ale tak nějak jinak než před tím. Já tomu nevěnovala pozornost, Vojta naštěstí ano a po chvilce říká – šest vln v rozmezí osmi minut. Takže jedem. Tchýně se smála, ale už tak nějak vědoucně 🙂
Ležela jsem vzadu v autě, dýchala, osvěžovala se mokrou plenou a smála se, protože jsem měla pocit že mám pod sebou bazén. Jeli jsme přes hodinu a cestou se ještě stavovali na benzínce na čůrání, myslím že to musel být pro všechny moc srandovní zážitek- ta herečka Leichtová u nás :-)! Ale je nějaká divná, heká a chodí jakoby mezi koleny držela obrovský balon 🙂
Do Rakovníka jsme přijeli chvilku před třetí. Vojta vzal všechny tašky (a že jich bylo), já kojící polštář a těhotenskou průkazku. Furt jsem kontrolovala jestli nemam mokrou sukni a pak jsem ve výtahu zkoumala otisky rukou, které tam asi zanechaly předešlé rodičky 🙂
Příjem. Tak a teď jak se to dělá? Zazvoníme a řekneme- dobrej! My k vám jdeme rodit! No, něco takovýho ze mně nakonec vypadlo. Sestřička se tvářila děsně uraženě a přísně. Tak jí řikám- jdeme nevhod? A ona- ne, jenom že už jste tu s tou odtékající plodovkou měla být dávno. Tak jsem jí nějak rozumně vysvětlila že bez stahů bych tam byla zbytečně a jí nezbylo než to s úsměvem akceptovat 🙂
Posadili nás na příjem. Probírali příjmové papíry, které už jsme měli předvyplněné a doplňovali je. Na dotazy odpovídal Vojta, já už se moc nesoustředila. Dali mi totiž monitor a k naší radosti děloha vykazovala naprosto pravidelnou činnost. Během 20ti minut pravidelné vlny po dvou minutách. Doktor řekl že jsem otevřená na tři, ultrazvuk už asi nestihneme. Vydržte chvilku, porodní pokoj se ještě musí uklidit po předchozím porodu. A tak nás všichni opustili. Začalo se mi chtít čůrat. Vojta mi masíroval bedra, já začala mručet a opřená o nějaký lékařský stůl jsem se pekelně soustředila na to, jak jsou mi ty žabky, co jsem si vzala jako přezůvky, malý a že to v nich nejspíš nevydržím 🙂
Sál se uvolnil, konečně vlastní záchod! Žádný jiný vybavení mě v tu chvíli nezajímalo 🙂
Představila se nám nová PA- Dominika. Z jejího dechu jsem cítila kafe- přišlo mi to hodně sympatický, takový lidský 🙂
Ptala se jestli máme porodní plán, říkám že někde asi jo, ale že to nějak dáme bez něj. Ptala se jestli chci antibiotika kvůli té plodovce, říkám že ne. Že pokud je to kvůli infekci, neměla se tam jak dostat. Ptala se jestli mám dulu, nebo vlastní PA, říkám že mám jenom Vojtu a ten je nejvíc. Ptala se v jaké poloze chci rodit, říkám že uvidíme. Tak se zeptala, jestli mám nějaké přání a já říkám že klystýr. Když jsem trénovala s Aniballem, nešlo mi to s plnýma střevama. Dominika koukala trochu vyděšeně, klystýr když jsou vlny v takhle rychlé frekvenci, ale vyhověla mi. Asi jsem neměla před tím chodit do sprchy, protože ta kombinace způsobila solidní fičák. Ta samotná aplikace byla děsně nepříjemná mě, a myslím, že i všem ostatním. Vojta šel pro jistotu za roh, byli jsme tak domluvený :-). Neudržela jsem to v sobě ani tři minuty a letěla jsem na záchod! Ten porodní pokoj měl krásnej bazének a já si vzala krásný bolerko, jedna z mých představ totiž byla že odrodím v klidu a pohodě do vody a budu u toho fakt krásná :-). No, takže do sprchy sem se svlékla a pak už sem si nestačila ani obout ty malý žabky. Rodila jsem nahá, bosá a na záchodě 🙂
Jo, jednou jsem si zkusila vlézt na tu kozu, tak to se opravdu vůbec nedalo! Tuhle pozici fakt vymyslel chlap! A já obdivuju všechny ženy které tak odrodily!
Kolem šesté prý přišel doktor a řekl Vojtovi že jsem otevřená na pět centimetrů, což ho prý dost vyděsilo protože co hodina to centimetr (píšou internety), takže budem hotovi někdy před půlnocí? Takže fůra hodin krve, bolesti a kvílení? 🙂
Ano kvílení, já už se totiž pohybovala v jiném astrálu. Fascinovaně jsem hleděla jak moje děloha začala fungovat na plné obrátky, jako naprosto samostatný orgán, nad kterým nemám, a ani nechci mít žádnou kontrolu! Jen sem si v duchu říkala že jí můžu pomáhat dýcháním a uvolňováním. Když přišla vlna, úplně jsem otevřela hrdlo a nechala plynout zvuky které se ze mě draly! A že to panečku, byly zvuky! Vojta říkal, že se otřásaly ty skleněné dveře od sprchy, a že mě určitě bylo slyšet až na Křivoklát :-)! V hlavě mi jela rada od kamarády- každé vlně poděkuj, díky ní je tvoje dítě blíž a blíž. A já byla vděčná! A bolelo to, jako prase, ale já věděla že to brzy přejde. Že musím být ještě silná na to finále. Tak jsem mezi vlnami obracela oči v sloup a strašidelně se kývala, ale fakt mi to pomáhalo odpočívat. Vojta mi dával napít, ovlažoval mě mokrou plenkou a průběžně splachoval záchod. PA sjížděla monitorem níž a níž (prosím o bezdrátový monitor do každé porodnice!) a Dorotka měla tep naprosto pravidelný, byť poněkud zrychlený, ovšem to jsme byly dvě. A pak se najednou Dominika zeptala- tak kočko, kde chcete teda rodit? Vojta kouká, oči na vrch hlavy, bylo teprve čtvrt na devět. Já říkám jestli by to nešlo na tom záchodě? PA se směje, říká že nešlo ale že mají takovou šikovnou židličku s dírou, že to je podobný a Dorotka bude mít důstojnější přistání :-). Tak se tam přesouváme, Vojta si sedá za mně, Dominika rozprostírá papírové ručníky, já dosedám, drtím Vojtovi stehna, Dominika volá- chcete si sáhnout na hlavičku, překvapeně souhlasím, sahám, moc to v tom shonu nerozpoznávám, cítím že je to fofr a že se trhám, Dominika velí dýchat, netlačit, tak dýchám a najednou lup! A je venku! Oči mám dokořán a lapám po dechu- tahle velká holčička se do mně někam vešla??? Je skoro úplně čistá a trochu pláče, tak jí honem pusinkuju a objímám a ona se uklidňuje. Chvilku tak spolu jsme a pak doktor říká, že už krvácím hodně a že mě musí zašít a jestli by mi to nevadilo, že bych si vylezla na tu kozu a děvčátko odevzdala pediatrům. Nevadilo, Vojta přebírá dozor a já začínám pomalu vnímat. Ty brďo! Kdy všichni přišli? To je šrumec! Jo, ještě placenta! Prosím zabalit do kyblíku. Au to šití docela bolí! Já sem tak unavená a šťastná! Kde je? “Tři kila vosumdesát, padesát cenťáků apgar 10,10,10” hlásí hrdě Vojta a už mi jí nahatou pokládají na břicho a ona šplhá! Normálně se doplazila k bradavce, čapla jí a dvě hodiny nepustila. Doktor mě mezitím zašil a už mi podává ruku, že gratuluje, ostatní taky a pak už jsme sami.
Po té. Nechali nás na porodním sále, jelikož nadstandardy byly plné, ale druhý den se měli uvolnit. Po těch dvou hodinách společného seznamování, focení, rozesílání sms a volání příbuzným, přišla pediatrička dala Dorotce kapku vitamínu K a zeptala se jestli si jí sami oblékneme. Neohroženě jsem kývla a pak se trošičku klepala, když jsem ty maličkaté ručičky prostrkávala pidi rukávkama. Pokoušeli jsme se spát, ale celou noc prospala jenom Dorotka s pauzami na kojení. Bylo nám krásně, jen jsem měla trochu hlad a žízeň, ale jinak mě nic nebolelo. Ráno už to bylo horší. Vůbec, celé ty tři dny v porodnici pro mě byly docela pekelné. Bylo nesnesitelný vedro, cítila jsem se jako po prohraným zápase v MMA, totálně rozbitá. Bála jsem se do sprchy i na záchod, pálilo to jako čert. Bradavky taky nebyly úplně nadšené z toho permanentního žužlání. Unavená jako blázen. A bylo mi trošku trapně, v těch síťovaných kalhotkách a noční košili s prsama permanentně ven. Ale personál byl moc milej. Jídlo bylo taky dobrý. Vojta dělal srandičky a Dorotka občas neplakala :-). Vykoupali jsme si jí sami až druhý den večer. Jenže než se mi stihlo vytvořit mléko, Dorotka se spadla o půl kila. Pediatrička nám doporučila UM v injekční stříkačce přes náš malíček, dali jsme jí to párkrát, pak se mi naštěstí mléko dělat začalo a už to bylo dobrý. Taky se nějak stalo že si Dorotka při porodu naštípla klíční kost, Vojta s ní byl na rentgenu a na všech různých vyšetřeních. Vždycky jsme s ní byli, nikdy nás nikdo nerozdělil, do ničeho nenutil, všechno bylo o vzájemné dohodě.
Šestinedělí. Úplně jsem se zahojila po týdnu. Velmi pomohl odvar z řepíku! Co nepomáhalo bylo odloučení s Vojtou, musel hned druhý den co jsme se vrátili z porodnice za prací do Ostravy. Bylo mi z toho hodně úzko i když jsem byla u své maminky která se o nás báječně starala. Pak také úplně nepomáhaly každodenní návštěvy příbuzných, byť jsem je viděla ráda a ráda jsem je seznamovala s Dorotkou, ale byla jsem hodně vyčerpaná a vlastně jsem jí chtěla mít co nejvíc pro sebe. A pak se mi ještě rozjel zánět prsu a já si řekla dost, musíme být teď chvilku všichni spolu. Takže si pro nás Vojta přijel a všichni tři jsme se na chvilku přesunuli na druhou stranu republiky. V Ostravě zánět ustoupil a tak jsme si daly první společnou bylinkovou koupel a to byla krása! A pak jsme jenom užívali, odpočívali a nabírali sílu. Když jsme se opět vrátili na západ, pohřbili jsme placentu na naší zahradě pod mladou hrušeň. Byl to pro mě jeden z nejemotivnějších momentů. Dlouho jsem si ji prohlížela a děkovala jí že se o Dorotku 10 měsíců starala. Nějak jsem cítila, že je správné vrátit ji přírodě nazpátek. My jsme si ten život taky jenom půjčili a jednou ho budeme muset vrátit, a tak děkuji. Děkuji že jsem mohla prožít nejintenzivnější zážitek mého života takhle hezky. Děkuji za hypnoporodní kurzy, které navracejí rodičkám sebedůvěru. Děkuji porodnicím které dávají ženám důvěru a tolik potřebnou oporu. Děkuju mužům, že do toho jdou s námi a děkuji dětem, že ví jak na to!
Kristýna Leichtová
