Přirozený porod: Náš malý dobrodruh – už od prvního dne, kdy se rozhodla přijít na svět

Přirozený porod může být hlubokou a silnou zkušeností, která se opírá o důvěru v tělo i celý proces.

Náš malý dobrodruh – už od prvního dne, kdy se rozhodla přijít na svět.
Můj přirozený porod byl krásný a velké díky patří právě vám, protože jste mě utvrdili v tom, co je přirozené a jak se to dá zvládnout bez větších obav a lékařských zásahů.

Naší holčičce už bude brzy rok, přesto se nás občas někdo zeptá, jak ten její příchod na svět vlastně proběhl. Prý jsme měli obrovské štěstí, že se nic nestalo a všechno dopadlo dobře. Za to jsme samozřejmě nesmírně vděční. Zároveň si ale uvědomuji, že to není jen o štěstí, protože i na tuhle možnost jsem byla připravená.

Když jsme zjistili, že čekáme miminko, těšili jsme se na novou životní etapu.
Těhotenství pro mě bylo víceméně příjemné období, které jsem si začala užívat zejména po prvních třech měsících, kdy jsem byla hodně unavená, měla ranní nevolnosti a všechny smysly jely na plné obrátky.

Během těch měsíců plných očekávání jsem se dozvídala o možnostech porodu, slýchala různé příběhy, které nebyly vždy pozitivní, spoustu názorů a nevyžádaných rad. Vnímala jsem informace, ale nenechala jsem se ničím rozhodit. Nemyslela jsem na to, co by kdyby, prostě jsem věřila, že všechno bude v pořádku.

Přirozený porod a důvěra v tělo

Jako vánoční dárek jsme s Petrem dostali váš předporodní kurz, který mě v hodně věcech připravil. Uvědomila jsem si, že by se k porodu nemělo přistupovat jako k lékařskému zákroku, který ovlivňují doktoři, ale jako k přirozené a hodně intimní záležitosti, o jejímž průběhu by měla rozhodovat zejména budoucí maminka.

To, jak se cítí po fyzické i psychické stránce a jak moc se dokáže uvolnit, ovlivňuje celý porod. Jakýkoliv stres a obava ho mohou výrazně zpomalit. Každá žena by měla věřit především sama sobě a umět naslouchat svému tělu – a autority kolem nás by to měly podpořit, nikoliv potlačovat. Nechci křivdit těm, kteří svoji práci dělají srdcem a s chápavým přístupem; je to člověk od člověka.

Možná i proto, že jsem znala tolik příběhů z porodnic nejen od mých kamarádek, neměla jsem v porodní systém takovou důvěru, abych se mu úplně odevzdala.

Jak probíhal můj přirozený porod

Můj přirozený porod začal ve tři hodiny ráno, kdy mě probudily slabší kontrakce a chvíli nato odešla hlenová zátka. Myslela jsem, že to jsou opět poslíčci. Do termínu jsem měla ještě týden, ale věděla jsem, že to nic neznamená.

Bolesti přetrvávaly a byly tak nepříjemné, že už nešlo usnout. Petr už také moc nespal, ale ujišťovala jsem ho, že je ještě čas.

Ráno jsem zkusila teplou sprchu, která moc nepomohla, proto jsme se rozhodli jet do porodnice. Dlouho jsme nespěchali, měli jsme to tam asi půl hodiny cesty, a dorazili chvíli před polednem. Bolesti v porodnici hodně ustaly, takže jsem začala pochybovat a říkala, že jsme tam zbytečně brzy. Přitom tohle je normální reakce na prostředí, které vám není příjemné, neuvolníte se a porod se jednoduše zpomalí. Psychika dělá hodně, i když jsem vědomě neměla z porodnice strach.

Doktorka nás opravdu poslala domů. Prý jsem otevřená na jeden prst, že jsou to asi poslíčci a uvidíme se pravděpodobně za týden. Bylo mi v tu chvíli i trochu trapně a litovala jsem toho, že jsme vůbec jeli. Jen co jsem si sedla do auta, bolesti se zase rozjely.

I přesto, že jsme měli podle paní doktorky čas, zrušil Petr hokejový zápas a zůstal se mnou doma. Po třech hodinách spánku jsem byla vyřízená a chtělo se mi spát, jen to nešlo ani na chvíli. Nemyslela jsem si, že dokážu rodit v takovém stavu vyčerpanosti, kdy nemám kapku energie a bolesti mě nenechaly odpočinout ani pár minut. Do toho jsem celý den chodila na záchod, takže mi bylo jasné, že se tělo na porod připravuje.

Večer už mi bylo z těch kontrakcí na zvracení a rozdýchávala jsem je u otevřeného okna. Petr mi byl celou dobu oporou už jen tím, že tam byl. Viděla jsem na něm, že by rád pomohl, jen moc nebylo jak. Na žádné společné úlevové techniky z kurzu jsem neměla náladu, i když by mi to třeba pomohlo. Chtěla jsem se s tím poprat sama a při každé kontrakci nadávala jak to bolí.

Před devátou večer jsem šla znovu zkusit teplou sprchu, kde jsem, opřená rukama o zeď, „hibernovala“. V duchu jsem té naší malé holčičce říkala, že to nějak zvládneme, a ujišťovala tak ji i sebe.

Najednou mi praskla plodová voda. Okamžitě mi sestoupila hlavička a začala mě neuvěřitelně tlačit.

Petr počítal, po jaké době mám kontrakce a jak dlouho trvají. Začaly být pravidelné po pěti minutách, pak po dvou minutách a trvaly asi čtyřicet pět vteřin.

Do porodnice i do auta jsem měla zabaleno, a tak jsem jen přemýšlela, co si vezmu na sebe. Protože už jsem nemohla ani sedět, dala jsem si vzadu do auta podložku na přebalování a na čtyřech jsem se snažila pomalu dýchat.

Po cestě mezi námi stihla proběhnout konverzace, které se dodnes smějeme. Řešili jsme, jak to uděláme, když začnu rodit a mám na sobě legíny. Nápady, že je roztrháme a že má Petr v autě i nůž, kdyby to náhodou nešlo, naštěstí nebyly potřeba a ve chvíli, kdy na to došlo, jsem je samozřejmě zvládla sundat.

Do porodnice jsme to měli ještě asi dvacet minut. Petr na mě mluvil, na něco se mě ptal, ale vůbec jsem ho nevnímala a jen řekla: „Pššt.“ Mezitím jsem si sundala kalhoty a vzpomněla si, že je lepší být na čtyřech a dát kolena k sobě, aby se otevřela pánev. Nic jsem neříkala, byla jsem ve svojí bublině, ve které jsem hluboce a pomalu dýchala. Jedině tak jsem v tu chvíli mohla zmírnit bolest a dodat více kyslíku sobě i miminku. Potom už jsem se jen zvedla na kolena, abych mohla malou chytit a nezatoulala se někam pod sedačku.

Za chvíli říkám Petrovi: „Hlavička už je venku.“ V tu chvíli se otočil a viděl, jak malá vyklouzla celá do mojí náruče. Zkontrolovala jsem, jestli nemá pupeční šňůru okolo krku a jestli dýchá. Neplakala, jen tak hezky hláskem „pozdravila“ a dala najevo, že je v pořádku.

Já už na sobě neměla nic, abych ji mohla přitisknout k sobě na tělo a zahřát. Přikryla jsem nás mikinou a malá se hned přisála k prsu.

Ani jsem nevnímala, že se narodila zrovna ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem zimního stadionu, kde její tatínek hraje hokej.

Ten pak úspěšně dojel k porodnici, tam se na nás nevěřícně otočil a v šoku, ale dojatě se na nás díval a říkal nádherné věci. Bylo to krásné a tuhle chvíli jsme si ještě několik minut nechávali pro sebe, jen my tři.

Když odešel na recepci, řekl jim, že máme miminko v autě. „Jak miminko v autě?“ divili se a během chvilky k nám přiběhli asi čtyři lidi včetně doktorky. Venku mrzlo, takže zbytečně neotevírali dveře od auta, a když viděli, že jsme v pořádku, nechali nám ještě chvíli času na bonding. Když mi ji pak chtěli vzít z náruče, nedala jsem ji, protože jsem věděla, že to zvládnu a že ji chci mít u sebe.

Měla jsem přes malou danou jen mikinu, ale dali kolem nás ještě deku, posadili nás na vozík a dovezli na porodní sál. Tam jsem ještě porodila placentu a doktorka zašila menší trhlinu. Tu placentu už jsem moc nevnímala, ještě když jsem držela naše právě narozené miminko v náručí. Teprve potom jsme se rozhodli, že se bude jmenovat Nina.

Vzali jsme nadstandardní pokoj, abychom tam mohli být všichni spolu, a bylo to skvělé rozhodnutí. Pořád někdo chodil, možná i jen ze zvědavosti, ale všichni byli milí a ochotní. Chtěla bych zmínit, že paní doktorce nemám nic za zlé a věřím, že jednala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bez jejího rozhodnutí by tenhle zážitek neexistoval.

I po tom všem jsem v sobě najednou měla neuvěřitelně moc energie a vůbec se mi nechtělo spát. Je to pochopitelně individuální, ale jsem si jistá, že na průběhu a vnitřním nastavení záleží. Stejně tak na podpoře tatínka a dalších nejbližších, které pořád máme hodně.

I přes všechny krásné chvíle přichází i mnoho náročných dní a probdělých nocí plných vyčerpání, ale to k tomu jednoduše patří. I tak je to pro mě ta nejkrásnější životní role a hluboké naplnění. Jsem vděčná za tuhle zkušenost, pyšná sama na sebe a šťastná, že máme takhle úžasnou a zdravou holčičku.

Přeji všem maminkám podobnou radost a blízkost zažít po svém. Vlastním způsobem, v souladu se sebou, ale stejně hodnotně.

Přirozený porod může mít mnoho podob – někdy plyne bez zásahů, jindy s podporou. V obou případech může být silným a naplňujícím zážitkem.

předporodní kurzy: Porod je krásný, Krásné šestinedělí, Krásná jóga a webináře, které vychází z WHO doporoučení pro porody